Věčně zneužívaný Svátek práce


Ač Adolf Hitler ještě ve dvacátých letech považoval Svátek práce za marxisticko-anarchistický výmysl, po převzetí moci v Německu oslavy nezrušil, jen jim dal novou tvář, o níž režimní tisk referoval třeba takto: “Třetí říše učinila z 1. května, kdysi dne sporů a nenávisti, den radosti a národní svátek německého národa.” Podobně se svátku v roce 1948 zmocnili českoslovenští komunisté a v roce 1955 Vatikán, který 1. máj přetransformoval ve svátek sv. Josefa Dělníka.

Svátek práce byl v dějinách tolikrát zneužit, že si tenhle věčně převlékaný veterán z kalendáře snad už ani nezaslouží pozornost. Ale pěkně popořádku. Jistým druhem zneužití bylo již samo vyhlášení prvomájového svátku Druhou internacionálou v roce 1889, kdy se vlivní marxisté v čele s Bedřichem Engelsem rozhodli zpolitizovat odkaz velké stávky v Chicagu z roku 1886. Tu ale zorganizovali anarchisté z deníku The Alarm, přičemž právě Druhá internacionála se s většinou anarchistů rozešla ve zlém.

Výzva k prvním organizovaným oslavám 1. máje v roce 1890 pochopitelně došla i do Prahy, kde napřed vzbudila dost nedůvěry a třeba katolický deník Čech varoval čtenáře před účastí emotivní výzvou: “Luza, koupená Židy, která místo Boha nastolila na trůn Žida Marxe, chce loupit a krást na 1. máje! Do kriminálu se socialisty!” A v Ostravě se zase ve stejném roce natrápili, jak se práce vůbec slaví, než vymysleli tento program: “Horníci oslaví 1. máj tím způsobem, že se ráno zúčastní mše svaté, na niž si u nejbližší výplaty vyberou, a večer si vesele zatančí.” Místo protestu loajalita s církví a státem, to by se v Druhé internacionále divili.

A co třeba rok 1898? V Praze byl Svátek práce plně v režii sociálních demokratů, kteří městem prošli s třicetitisícovým průvodem dělnictva. Jak ale napsal tehdejší stranický deník Právo lidu, jednu velkou vadu oslava přece měla, dlouhé fronty na pivo: “Čepovalo se sice na mnoha místech, ale vše to nestačilo. Někteří lidé musili čekat i hodinu, než dostali sklenici.” Když se ale zrodila komunistická strana, už nešlo jen o pivo a třeba Dělnický deník z 1. května 1928 vyšel s portrétem Vladimíra Iljiče Lenina na titulní straně. A také se seznamem hesel, s nimiž jde strana do průvodu, přičemž jedno z nich vyzývalo rovnou k převratu: “Ať žije boj za vládu dělníků rolníků!”

Povedlo se. Prvomájové oslavy v roce 1948 už byly plně pod taktovkou KSČ. Stejně jako další čtyři desetiletí. V roce 1988 kráčela Praha Letenskou plání a zatím marně pokukovala po Sovětském svazu, kde vrcholila perestrojka a tamní média už otevřeně psala o zrůdnosti generalissima Stalina. Praha si však svého diktátora Klementa Gottwalda pořád hýčkala. “Z hlavní tribuny do dálky zářily portréty zakladatelů a vynikajících představitelů komunistického a dělnického hnutí Karla Marxe, Bedřicha Engelse, V. I. Lenina a Klementa Gottwalda,” líčilo oslavy tehdejší Rudé právo.

Za rok a půl to konečně ruplo.

Co ale po listopadové revoluci s věčně zneužívaným výročím? Svátkem se dále kroutilo, co to šlo. Díky nově nabytým svobodám se sice prvomájových průvodů většina národa ráda vzdala, začali však manifestovat třeba anarchisté, neonacisté či feministky. A každý pod vlastními hesly, což je chvályhodná výsada demokracie.

Píše se rok 2018 a na prvomájových oslavách samozřejmě dále trvají i sociální demokraté a komunisté. “Lidé si tento den připomínají datum, které neztrácí nic ze svého poslání. Je oslavou práce a připomenutím toho, že právě práce je pro člověka důležitá,” poučila letos národ poslankyně KSČM Miloslava Vostrá. Od komunistů nic překvapivého, přesto ale letošní prvomájové oslavy přinášejí jednu hodně zvláštní novinku – máme totiž první vládu v porevoluční historii, byť v demisi, která přece uctívá Svátek práce každý den a jejímž krédem se stalo vpravdě údernické heslo: “Makáme, makáme, odmakáme to i za ostatní.”